Prvni den.

  

Po "ostrem" startu u mistniho prodejce Škodovek vyjizdime smerem na švedskou vnitrozemni magistralu - silnici c. 45. Prvni kratky stop ale udelame jiz po 30 km u pana Lilljeqvista v Sollebrunu, kde si prohledneme jeho sbirku automobilu a motorcyklu. Ma zde anglickeho Daimlera, Jaguara XK 150, Porche a nekolik motocyklu. Navic coby museum starou benzinovou stanici z 20-tych let Je pochpoitelne,ze ve firme pana Lilljeqvista neschazi ani Škodovka Felicie 1999 Pick up, sluzebni vuz jeho bensinove stanice, prodavajici benzin znacky Shell.

 

Po kratke navšteve pokracujeme na Trollhättan, mesto SAABu a velkych plavebnich komor, ktere umoznuji namornim lodim plout do nejvecšiho švedskeho jezera – Vänernu. Samozrejme nezapomeneme ani na Trollhättansky most pres reku Göta - Stalbackabron, ktery je nejdelši severoeuropsky most nad rekou. Kolem jezera Vänern pokracujeme pak jiz po silnici c. 45.

 

Malou oklikou odbocujeme k Haverudu – abychom shledli znamy lodni aquadukt a plavebni komory, ktere jsou casti Dalslandskeho kanalu a vedou fakticky nad vodou v prirodnim recišti.

 

Na zbyvajici casti cesty do Åmålu, kde je prvni prenocovani konstatujeme, ze dobijeni na Felicii 1961 nefunguje. Rozhodnem proto, ze nepujde - li chyba opravit, budou se menit baterie ze zbyvajicich vozu, tak, aby všechny byly porad s plnou kapacitou.

 

Husty dešt mari plany na opravu jiz dnes, ale protoze mezi naradim a nahradnimi dily nechybi ani nabijecka, je vecer prazdna baterie, rano jako nova.

 

Druhy den.

 

Ani rano neprestava dešt. V dešti vyjizdime k Rottnerosu - zamku s parkem, znamem predevšim z romanu Saga Gösta Berlinga, napsaneho nositelkou literarni Nobelovy ceny Selmou Lagerlöfovou.

 

Take Felicie 1964 zacina malounko " zlobit ". Pri brzdeni tahne vuz silne doleva a na deštive a blatite ceste k parku se najednou objevily silne vibrace v motoru. Pri kratke zastavce v gumarenskem mestecku Sunne se konstatuje, ze vibrace zpusobuje strata zadniho šroubu drzaku generatoru, ktery se v tech vymolech cestou vyklepal. Protoze zastavka je na parkovišti pred zelezarstvim, neni problem chybu opravit. Po dohode jizda pokracuje s tim, ze brzdovy problem se opravi vecer.

 

Nabijeni na Feldicce 61 porad štrejkuje a navic, tim, ze se ve Švedsku povinne sviti i za dne, naskyta se vazna otazka, zda dojedem bez uhony do Malungu, mestecka hokejove znacky JOFA, kde je zajišteno druhe prenocovani.

Nakonec se nam to podari, a navic bez vymeny baterii. Po prijezdu do Malungu se dokonce na chvili umoudri i pocasi.

 

Hned po prijezdu zacne shaneni vhodneho rele, pripadne generatoru. Vysledkem je prekvapivy nalez vlastni sestry našich Felicii - opušteny vrak Octavie Super z roku 1962. V lese zaparkovany vrak patri pres dva metry dlouhemu " Krakonoši ", ktery ze tri plechovky Gambrinusu je ochoten dovolit odmontovat cokoliv. No jo - cokoli – problem je v tom, ze na te Octavce vlastne jiz skoro nic neni. Po malem 30 letech v lese s havarovanym motorem toho moc nezbyva. Odrezle blatniky, prorezle kola, totalne devastovany motor s vytecenymi pisty, roztrhane sedacky, no proste torzo automobilu, ktery zaparkovan v lese prezil 26 zim se švedskym mrazem. Dvoumetrovy Troll totiz priznal, ze sam nemnel nikdy ridicsky prukaz a autem jezdila jeho pani, ktera umrela v roce 1976. A to jiz, jak rika, auto stalo nejmene dva roky v lese. Presto jak rele, tak i generator pres zub casu vypadaji nadejne.

 

Po navratu do " tabora " se jedna skupina pusti do renovace zadni prave brzdy na 64-ce a druha do relatka a generatoru na jednaašedesatce. Nikdo tomu moc neveri, protoze rezaty generator a nabilo oxydovana krabicka na relatku pusobi po namontovani v naleštenem motorvem prostoru velice skepticky.

Kolem jedenacte v noci je vymena hotova. Opet se namontuje baterie a k prekvapeni všech nejenze se motor rozbehne - take generator zacne hned dobijet. Nekolik opakovanych pokusu potvrzuje, ze vše je jiz v poradku.

Tohle se muselo zapit castkou Bohemia Sektu vlastne pripravovaneho az na polarni kruh. Tedy diky Škodovko i za kvalitu vozu let šedesatych.

 

Treti den.

 

Po uspechu s nocni montazi nemohl ani pokracujici dešt pokazit naladu. Situaci komplikuje jiz jenom to, ze Felicie Super jede porad nerovnomerne a motor chvilemi straci jakoby silu. Presto jizda pokracuje s tim, ze navecer musime najit nejake misto se strechou a podivat se v prve rade na karburatory.

 

Skupina projela mesteckem Mora, kde se kazdorocne kona nejvetši lyzarsky zavod v behu na lyzich na svete. Zavod se jmenuje Wasaloppet a symbolizuje cestu prvniho švedskeho krale Wasu, kdyz prchal pred Dany. Cesta vede vylucne lesy a meri pres 80 kilometru. Zavodu se kazdorocne zucastni kolem 20 000 zavodniku a byl drive reservovan vylucne jen pro muze. Zavodu se pravidelne zucastnuje i nynejši švedsky kral Carl XVI Gustav.

 

Pres mestecko Sveg dojedem k veceru do Åsarna, dalšiho mista prenocovani. Åsarna je mala viska ktera je znamy predevšim tim ze je kolebkou mnoha švedskych representantu v behu na lyzich. Patri mezi ne i nekolikanasobni mistri sveta a olympijšti vitezove, jako ja Tomas Wassberg a Torgny Mogren. Jo, a ješte neco je v Åsarnach – jedine museum zachodu ve Švedsku. Jake jsou tam exponaty? No ruzne zachodove misy, ze dreva i porcelanu, pak zarizeni na davkovani drevennych pilin, ktere se drive pouzivaly po pouziti zachodu na zakryti zbytku, tisice ruznych drzaku zachodoveho papiru ( vcetne jednoho ve zlate ) a vubec vše tolik prepotrebne v one male mistnosti.

 

Jedte se tam podivat.

 

Nemilosrdne pocasi nas nuti odlozit planovanou kontrolu Feldy Supra na prišti den. Automobil jakz – takz funguje a problem je pouze jeho ne vzdy rovnomerny chod.

 

Ctvrty den.

 

Prišti den jedeme hned z rana do mesta Östersund, mimo jine navštivit tamnejšiho prodejce Škodovek. Vitaji nas kafem a sušenkami. Najednou take vychazi slunicko. A urcite to neni jenom tim, ze šef Mats Karlsson se stal tu samou noc opet otcem - tentokrat kluka.

 

Vyuzivaje slunicka vybrala se skupina na ostrov Frösön, kde je mimo jine velka zologicka zahrada ze severskymi zviraty.

 

Navrativši se dešt však zahnal brzy vypravu znova na cestu. Po trech hodinach jizdy v porad se zhuštujicim dešti dojizdime do mestecka Hoting, kde je naplanovana navšteva Bil – Ivarsova musea automobilu. Museum, ktere sousedi s Bil – Ivarsovou prodejnou automobilu znacky Mercedes Benz ma mnoho exponatu svetoveho kalibru. Lze tam shlednout fantastisky Nash z tricatych let, samozrejme " kupu " Mercedesu, Packard z kralovy staje, zavodni BMW, Morise, Bentleye, ale i malou povalecnou DKW. Ale najednou nekdo z " našich " objevi kocku mezi hermeliny – Škodovku, pravou sestru našich dvouch Felicii. Dokonce i barva, pres " lacinou " renovaci je stejna jako na našich dvou. Bylo to mile setkani.

 

Felicia Super " zlobi " porad stejne, ale presto udrzuje cestovni prumer 70 km/hod. Dešt porad neustava a tak jenom nahonem zajizdime do blizke vesnice ( 20 km ) Kyrktåsjö, kde je zamluven nocleh. I zde jsme s potešenim konstatovali, ze majitelova manzelka vlastni novou Škodu Felicii. Neni to marne - Škodovka je mezi prvnimi deseti nejprodavanejšimi automobily ve Švedsku.

 

Paty den.

 

Take dnes prši. Projizdime mesteckem Dorotea, branou zeme Lappu, ktera je znama ohradou se zivymi medvedy a mesteckem Vilhelmina, kde pred lety vyrabeli bicykle znacky Ytera, ktere byly cele z plastu. Cesta pokracuje pres Storuman s velkym cervenym muzem v erbu mesta a lappskym kostelem ze stanoveho platna. Tady odbocujem z 45-ky na E 12-ku, zvanou tez Modra cesta. Projizdime Tärnaby, rodisko Ingemara Stenmarka a se zlepšenym pocasim dorazime do cile dnešni etapy Hemavan. Nestacime se ani ubytovat a najednou sviti slunce jak ma byt.

 

A tady se nabizi poprve dobra moznost kontrol a oprav obouch vozu. Je pochopitelne ze bezna kontrola oleje, vody atd se delala kazdy den, prestoze treba pršelo.

 

Ted to ale bylo jine. Na Supru se rozebrali oba karburatory a drivejši podezreni o vode v bensinu se ukazalo coby spravna diagnoza. A nakonec cemu se divit – vzdyt jsme mneli dešt dotedka kazdy den. Zde take padlo rozhodnuti doplnit pro prište palivove filtry odkalovaci nadrzkou. Po dukladnem vycisteni a vysušeni obou karburatoru se take preseridily oba karburatory a motor naskocil napoprve. Trochu plynu….vice plynu….. motor jede jako hodinky.

 

Šesty den.

 

Hura – je pod mrakem, ale neprši. Dokonce nekdo rika, zebychom nemneli delat ostudu a svinout strechy.

 

Chvili po startu prijizdime na hranici do Norska. Je pochopitelne, ze projizdite-li hranici, kde neni nikde zadny celnik, ba dokonce i celnice schazi, musite se zastavit a fotografovat. Tak jsme postavili jednu z Felicii jednou pulkou do Švedska a druhou do Norska a fotografovali.

 

Prvni zadstavkou na Norske strane bylo mesto Må i Rana. Podle informaci pak vyhledame ledovec Svartisen, ktery je trochu stranou a dokonce i po prašnych silnicich. Svartisen je druhy nejvecši ledovec v Norsku. Silnice je krivolaka, uzka a dosti zle udrzovana. Ledovec ma pry 20 jazyku, tak jsme si asi mneli zvolit jiny. K tomu " našemu " se totiz navic jede lodi, ktera stoji 70.- norskych korun na osobu a pak ješte pres 3 kilometry velikeho stoupani pešky. Ale stoji to za to.

 

Pri navrat na parkovišti u lodky k ledovci stoji zaparkovan cesky autobus z Hradce. Ceši chteji pozdravit a pokecat, ale autobus je prazdny, takze zadny kontakt se nekona.

 

Jsme jiz jen nekolik malo kilometru od polarniho kruhu. Je sice pouze kolem ctvrte, ale zde fouka, je zamraceno a dosti tma. Okoli je tundroveho charakteru, bez stromu, jenom sem – tam nejake krovi. Dojizdime k Polarnimu centru umistenemu primo na polarnim kruhu pobliz mista zvaneho Stödi. Mame všichni radost, troubime, delame povyk a lidi nam mavaji.

Jedna ze zakladnich podminek cesty je splnena.

 

Fotografujeme, symbolicky se pije Bohemia sekt, gratulujem si navzajem a jsme štastni. Je pochopitele, ze hodne penez jde na pohledy a souvenyry.

Jednim z nich je i certifikat – I HAVE CROSSED THE ARCTIC CIRCLE – dne 14. cervence 2000.

 

Po teto z pochopitelnych duvodu ponekud delši prestavce, zbyva jenom asi 40 km bezproblemove cesty nad polarnim kruhem do vysokohorske chatky v Graddisu, leziciho primo na švedsko/norske hranici. Jako na potvoru konstatujeme po prijezdu na misto, ze Felda Super ma poloprazdne zadni kolo. Zaparkujem a sotva bys rekl švec – kolo je prazdne. Jenze jak nekdo poznamenal – Vymenit kolo za polarnim kruhem - no to je malina.

 

Sedmy den.

 

Norska E 6, po ktere ted jiz delši dobu jedeme je v techto mistech hodne frekventovana a preklenuta premnoha tunely ktere jsou znacne uzke. Nepocital jsem je, snad dvacet, co ale vim bezpecne je, ze ten nejdelši je 4,1 km. Napadlo mne co by se asi stalo, kdyby jeden z našich vozu najednou vypovedel prave v tunelu. Pri jedne ze zastavek pote, jsem o tech myšlenkach vypravel. A vite ze na to mysleli všichni ? Jenze nac ty pochyby – jedeme preci se Škodovkama.

 

Jedeme kolem hory Kråkmotinden – hory na ktere videt presna cara tam, kde konci stromy, pak tam kde konci kosodrevina a nakonec kde uz neni nic. Prijizdime do Storfjordu a cekame na trajekt.Tady ješte porad E 6-ka ceka na stavbu mostu.

 

Take do Narviku prijizdime nacas. Jde se korporativne na prochazku mestem, ktere vzniklo kolem švedskeho pristavu na rudu, pro cechoslovaky je znamo svym odbojem za druhe svetove valky a potopenim nemeckeho krizniku Niemitz. Zde take potkavame na ulici nekolik staršich gentlemanu z Danska, kteri nam mavali den predtim na polarnim kruhu. Panove jedou na svych motorcyklech az na Nordkap. Prijemne setkani spriznenych duši.

 

Osmy den.

 

Z Narviku jedeme kousek ješte po E 6, pak na Kirunavägen - silnici E 10. Slunicko dnes sem tam pokukuje mezi mraky a my jedeme opet pres " nehlidanou " hranici zase ve Švedsku. Kratka zastavka na Abisko turiststation, kde kupujeme v udirne u silnice cerstve vyuzene rybicky. Mezi jidlem všichni obdivuji tzv. Lappskou branu – velike udoli mezi horami.

 

Priliš moc praci na silnicich konci v mnoha mistech kaminky opryskanym lakem ( zejmena od neukaznenych nemeckych ridicu, kteri nerespektuji predepsanou rychlost ) a prasknutym prednim oknem na jednom z doprovodnich vozidel.

 

Mesto Kiruna je stredisku švedskeho rudneho prumyslu a svou rozlohou nejvecšim mestem na svete.

 

Od tabule s nazvem mesta je to podle udaju do centra 64 km.

Protoze zase zacina pršet, rozhodneme se vypustit objizdku k navšteve ledoveho hotelu v Jukkasjärvi, ktery presto ze je leto je porad v provozu a radeji jet primo do mista dnešniho noclehu Gällivare. Po menšim bloudeni ve meste kde vladnou komari, jsme dojeli do cile etapy.

 

K dokresleni toho, kolik komaru vas muze obtezovat v techto castech Švedska at poslouzi konstatovani, ze dlouho po navratu z teto cesty mi pri listovani v cestnim atlasu Švedska vypadlo do klina nekolik vysušenych štiplavcu.

Presto se nektere clenove vypravy pokoušeli rybarit – neuspešne. Zato se vratili s premnoha houbama, kterych prave roste pozehnane a nikdo je nesbira.

 

Devaty den.

 

Tento den byl predem urcen pro odpocinek. Dnešni etapa meri jenom neco pres 150 km a konci ve meste Jokkmokk na švedske strane polarniho kruhu.

Auta jedou perfektne a jediny problem je ten vecny dešt ktery nas provazi.

Vyjezdem z Gällivare jsme se vratili na vnitrostatni magistralu 45 i kdyz tentokrat " v protismeru ". Po ceste zastavujeme v Porjusu u velike hydrocentraly, jedne z prvnich ve Švedsku, kde je nyni vystava švedskych vodnich del. Samozrejme se jdeme podivat.

 

Od lokalni pruvodkyne se dovidame, ze to neni tak davno co i ve Švedsku byl pouze 12 hodinovy cas - stejne jako v Anglii. Ve veline hydrocentraly stoji porad ješte manipulacni stul zrcadlove rozdelen na dve pulky se zidli a hodinami na obouch stranach. Šef provozu presne ve 12.00 prešel na druhou stranu stolu a do protokolu zaznamenal, ze zacal hodinovy pocet podle odpoledniho rezimu.

 

Jokkmokk lezi skoro presne na polarnim kruhu. Je centrem lappske menšiny, ktera zde ma mimo jine i školy kde se vyucuje v reci lappu, vychazeji zde noviny v lappskem jazyce a konaji se zde kazdorocne lappske trhy sobu.

V meste je muzeum polarnich kamenu, arkticka botanicka zahrada a fantasticka kavarnicka kterou vlastni jedna dama z Danska. Byli sme tam a lze rici ze jejich videnske kolacky byly fantasticke. Museli sme se zeptat, zda jsou tak dobre tim, ze jsou cerstve. Pani byla velice prekvapena, protoze podle ni nebyly vubec cerstve – vzdyt je vytahli z pece pred trema hodinama.

 

V zaplavach komaru se nekteri opet pokoušeji o rybolov. Vysledek je skoro jako posledne. Vratili se bez ryb, bez hub a jeden dokonce mokry jako myš, protoze tam spadl.

 

Desaty den.

 

Je pod mrakem kdyz vyjizdime z Jokkmokku. U tabule na polarnim kruhu neni nikdo – je ješte brzo. A nejaky chytry navštevnik z Polska co nemnel nic jineho na praci, nekdy pred casem nalepil na tabuli oznacujici polarni kruh polskou narodni znacku. To nebude hezke na fotografiich.

Navic konstatujem, ze komari asi nepotrebuji nikdy spat. Nu co naplat prejezd polarniho kruhu v Norsku a zde neni to same.

 

Pokracujeme po 45-ce do mesta jezer Arvidsjauru a prekracujeme dnes jiz podruhe znacku oznacujici hranici obdelavane pudy. Tato hranice rika, ze delka leta nad ni nestaci k tomu aby zde dozraly zemedelske plodiny. Nad touto hranici jsou jiz jenom lesy panenske prirody.

 

V Arvidsjauru odbocujeme na silnici 95 smerem k Baltskemu mori. Cestu dole chceme udelat po pobrezi. Projizdime mestem Boliden s hydroelektrarnou, rozvinutym rudnym prumyslem, kde se mimo zelezne rudy tezi take zlato. Byvala zde v dobe studene valky i velka vojenska posadka, ale to uz je minulost. Pak prijizdime do Skellefftea, mestecka s velkym severskym pristavem, ktere se poklada za kulturni centrum severu.

 

Pocasi se umoudrilo, slunce sviti takze prohlidka mesta se vydari.

Pak je to jiz jenom asi 50 km do Lövångeru kde mame zamluveny nocleh. Lövånger je vlastne zbytek z doby, kdy na severu bylo malo obyvatel, kteri se setkavali jenom o svatcich kolem kostela a trhovište. K prenocovani si u kostela postavili male domky a z tech je ted udelan hotel. Domecky jsou male, k vytapeni vybaveny otevrenymi krby a jsou cele ze dreva. V davnejši minulosti take Lövånger nekolikrat vyhorel. V krbech se zde samozrejme jiz davno netopi.

 

Jedenacty den.

 

Rano sviti pro zmenu zase trochu šilhave slunce. Nevypada to moc verohodne, tak jedeme porad ješte s natazenou strechou. Je 19. cervence a mnelo by fakticky byt daleko tepleji.

 

Jiz od Skelleftea jedeme po frekventovane E 4-ce a netrva dlouho nez prijedeme do mesta brizek Umea. Zaparkujemeu reky Ume älv a jde se na prochazku mestem. Po peši zone vyhledame Mac Donalda na snidani. V meste je dnes trhovy den a pres ranni hodinu mnoho lidi.

 

Moc se ale nezdrzujem a pokracujeme dal na jih.

 

Take motor Felicie 1961 zacina vynechavat. Co to je jiz vime, jen porad premyšlime jak se ta voda dostava do benzinu. Projizdime mesto Sundsvall a protoze posadky doprovodnich vozu jsou podle dohody nekde za nami na houbach a ani jednu z nich nevidet, rozhodnem se zastavit na jedne autobusove zastavce u silnice a vycistit take na teto Felicii karburator. Trva to chvili, ale auto jede pak zase jak ma a doprovodni vozy nas stejne nedojeli.

 

Projizdime dalši pobrezni mesta Baltskeho more, sem tam zastavime a po dojezdu doprovodnich vozu i pojime. Planujeme pro tento den vice prestavek, ale den se vyviji tak, ze nam na ty prestavky prejde chut. Pozdeji se totiz ukaze, ze tento den je nejtezši na cele ceste. Nikoliv kvuli automobilum. Jiz jsme si zvykli, ze s našimi malymi servisy kazdy den jdou bez problemu. Pochopitelne chteji jenom bensin s olovem, co neni všude, ale i zde lze koupit jakousi prisadu, co olovo nahradi.

 

Problemem tohoto dne je dešt. Tesne pote co mijime Örnsköldsvik se nebe roztrhne a privaly vody brani jak ve vyhledu, tak i v rychlosti vecši jak 50 km/hod. Navic ve zpravach v radiu mluvi o preplnenych rekach a zaplavach v Ångermanlandu, kam my jsme prave na ceste. A jako by ani to nestacilo prestanou na obouch Feliciich fungovat stirace.

 

Privaly vody pres silnici vedou k rozhodnuti preckat to nejhorši v Älvdalskem automobilovem museu, kam se da dojet malou oklikou. Porad leje jako s konve, parkujeme mezi stolky pobliz vchodu do musea. Stejne tam ted nikdo nemuze sedet. Jdeme do sucha a tepla – do riše, jak napis na vchodu hlasa - Oplu, Saabu, Fordu, Austinu a ja nevim ješte ceho. V museu je take turisticke informacni stredisko, dokonce se zde da koupit i kafe a nejaky ten kolac. utulek zde pred deštem nalezlo hodne lidi a v muzeu je nas dost.

Museum vlastni 4 stejne entusiasticti bratri Forsmanove, kteri se shledli v automobilech horni tridy.

 

Tak prohlizime Mercedes Adenauer, T Ford a A Ford, ale i BMW 601 – 6 a celou radu motorcyklu. Dokonce jeden z ucastniku najde i Harley Davidsona, stejneho jak ma on v garazi v Chocni.

 

Prejde hodina, prejde druha, ale dešt neustava. Promoceni behem k autum odjizdime na posledich asi 50 km. Projizdime mesto Kramfors, kde jiz povoden vzala pryc pulku cesty. Bez stiracu a pro vodu na prednim skle videt snad jenom obrysy cesty a blikajicich auta asistujicich hasicu a policie. Konecne jsme ale na polostruvku Sandslån kde mame byt ubytovani. Jsou to naštesti poschodove budovy pravdepodobne po prestavbe kasaren. Dnes jsou v techto lokalech mnohe male firmy a naš hotelik. V neustavajicim lijaku vynašime veci z auta brodic se v peti centimetrove vode.

 

Nejlepši na tom je, ze dva clenove vypravy maji svatek a to se musi oslavit. Tak alespon na chvili zapominaame s melounama, grilovanym kuretem a sklenkou vina na problemy dnešniho dne.

 

Dvanacty den.

 

Rika se ze rano je moudrejši vecera. Snad je to pravda – voda trochu opadla, je jiz jenom asi dva cm, ale porad i kdyz mene vytrvale prši.

 

Vracime se na E 4-ku, chceme videt novy Högakustbron, v roce 1998 otevreny most nad zalivem, ktery je specielni tim, ze byl 2 hodiny nejdelšim mostem pres zaliv na svete. Pak ale Danove otevreli most nad Velkou uzinou a bylo po slave. Jenze ani Danum nic nepomohlo, protoze dva dni pote otevreli v Japonsku most ješte delši.

 

V dešti toho moc nevidet, ale i to co je videt je impozantni.

Kdepak ale mame doprovodni vozy, ktere protoze Felicie se musely natankovat, vyjizdeli pozdeji ? Pomoci mobilu se dovidame, ze je jiz za nami nepustili, ze silnice je uzavrena a ze oklikami jsou daleko za nami. Potkavame se znova az ve meste Härnösandu. Pod parapletema venku u aut pijeme kafe - okna aut jsou zaparena a o takove " sucho " v aute neni zajem.

 

Prši celou dobu, predjizdejici auta strikaji na okna bez steracu a neni nam do smichu. Ale Škodovenky šlapou a nakonec dojizdime i do mesta prištiho noclehu, do mesta Gävle.

 

A jedno je jasne – i bez steracu se da jet autem – staci kdyz hodne prši. Jinak, jak doporucil jeden z ucastniku, se vezme kus špagatu, ten se protahne kolem predniho okna, privaze se z kazde strany ke stiracum a popotahuje se jednou tam a podruhe naspatek. To funguje - my to vyzkoušeli.

 

Trinacty den.

 

Dnes prestalo pršet. Slunce, zda se konecne sviti trvale. A my jsme na ceste do Uppsaly – univerzitniho mesta s nejstarši švedskou universitou, znamou Uppsalskou katedralou a knihovnou Carolina Rediviva, kde se prechovava z Prahy v dobe 30-lete valky unešena Stribrna bible. Stavime a jdeme se na ni podivat.

 

K polednimu jsme opet na ceste. Nejdriv mesto Enköping, pak Strängnäs a pak Mariefred, kde je cilem zamek Gripsholm s prevelikou sbirkou kralovskych obrazu. Pro starši cechoslovaky je Gripsholm take dobre znam z nemecko-ceskeho filmu s Janou Brejchovou.

 

Po navšteve zamku pokracujeme do Björnholmu kde prespavame v mistnim skanzenu, ktery patri cely nam. Spime na pavlacich a i primo v muzeu. Skutecne romanticke. Rozdelavame venku ohen, opeka se, pijou zbytky ceskeho piva a je fajn.

 

Ctrnacty den.

 

Zbyvaji pouze dva dny. A my nabyvame jistroty, ze se cesta zdarne zakonci. Snad to dela i to slunce, ktere jakoby nam chtelo vynahradit predešle dni. Je teplo a my celou etapu projizdime s otevrenymi vozy.

 

Nejdriv zastavujeme u zamku Sparreholm, kde shledavame nejluxusnejši automobilove a motocyklove museum Švedska. A nejenom motorovych vozidel. Jsou zde take kocary a hudebni automaty, vše v provozu. Škoda jen ze je prave dnes malo casu - v meste Örebro ceka na nas prodejce Škody – Autocentrum, ktery naši vyprave natolik veril, ze jiz nekolik dni dopredu inseroval naš prijezd na trnactou hodinu.

 

Presto ve Sparreholmu vyjde cas prohlednout si treba Cadilac z r. 1939 drivejši majetek krale Gustava V, Rolls Royce Silver Ghost 1922, Bugatti typ 40, Horch 853 z r.1936, kupu vzacnych Mercedesu, sportovnich BMW, ale i T Ford s prvnim originalnim motorem. A ty byly na svete preci jen - všeho všudy – dva. Mezi exponaty motorcyklu nas nejvic zajima cesky Velorex, ktery sem prijel zuChocne a ke kteremu se jeden zuucastniku zive hlasi.

A co se casu tyce, dokonce vyjde i rozprava s majitelem panem Helgem Karynennem.

 

Pak ale jiz pospichame ke Škodovakum do Örebro.

Den zakoncujeme u jednoho z clenu vypravy v mestecku Fjugesta. Zde taky zaparkujeme Felicii 1961 a podekujeme ji sklenkou vina za spolupraci, protoze naše cesta konci a spet do Alingsåsu se vraci jenom Super a doprovodni vozy.

 

Patnacty den.

 

Zbyva uz jenom 250 km. Jedeme po E 20-tce, slunce sviti a je zcela nedramaticky den. Zastavujeme u katedraly ve Skare, navštivime zde velkoobchod naradim a pak uz jsme za pouhe dve hodiny v cili cesty v Hagtorsslättu u Alingsåsu.

 

Ale posledni tecka je vlastne dobra vecere, sklinka vina a hlasite spominky na prešle dni cesty.

 

EPILOG.

 

Cestou ujeli Škody Felicie 4270 km. Cesta probehla bez jakychkoliv incidentu, bez velkych oprav a vecši dil cesty v nepriznivem pocasi. Mohlo to byt jenom diky tomu ze vozy Škoda maji kvalitu spolehlivych dricu, kteri nastartuji a jedou i s vodou v benzinu a kterych dily i po triceti letech nejenze pasuji, ale i funguji.

 

Diky za to – Škodovko.

                                                                                      

U pera Ilja MARCO – ridic Škody Felicie Super.

 

Text: Ilja MARCO
(publikovano 2002-01-29)

<< Zpet do "Dopisu"...

---